.

.

neděle 11. května 2014

První zkušenosti - continue

Den druhý - Colgate 

     Myslel jsem že pojedu zpátky do Opavy.. Ono myslet někdy neznamená úplně tak nějak všechno vědět :) Po castingu do 2morrow models jsem napsal J. (manažerka mojí agentury) jestli bych se nemohl stavit a pořešit co dál. Odevzdat pár tiskovin a kolem 13:00 odjet zpět do mého rodného maloměsta. 
Vzhledem k tomu, že nefungovala tiskárna a pan T. ( boss mé agentury ) mě chtěl ještě fotit, ovšem až po dofocení modela přede mnou, řekl jsem si, že teda koupím novou místenku do pendolina, jelikož to určitě stíhat nebudu..

     Po hodince čekáni a přemlouvání tiskárny k tomu, aby se uvolila vytisknout alespoň pár stránek, se zadrhla a přestala jakkoliv komunikovat už úplně. Nevadí, zkusíme to příště ;) Vsadím se, že už teď bych uměl přesně odhadnout, co tiskárna příště předvede.. tak nějak zjišťuji, že na tiskárny, deštníky a policajty v životě opravdu moc štěstí nemám.

     Huraaa, a jde se fotit, učit chůze a tak dále co je třeba pro tento průmysl :) Bohužel to opět trvalo trochu déle, než jsem předpokládal, jelikož mé nohy ne a ne pochopit co to znamená, když se rěkne, že se mají zpevnit.. Ono rád bych jim pomohl, ale tak nějak to nevím ani já. Dnes už tedy doufám, že trochu tuším co to znamená:) Později jsem opět a znovu kupoval novou místenku na další pendolinovou jízdu. Mezi tím se stahovaly moje fotky do počítače, kde si pan T. všiml mého chrupu a zeptal se, jestli bych měl čas zaběhnout ješte rychle na casting reklamy na Colgate. V zájmu mé obrovské touhy po modelingové kariéře, jsem odvětil, že určitě není problém a šel jsem kupovat další místenku do posledního pendolina co ten den jelo. pro kariéru udělám všechno!! 

     Po cca půl hodince, co jsem se strojil do elegantního saka s tmavou košilí a DG páskem, kde celková suma oblečení byla větší než má půlroční výplata, jsem konečně vyšel a modlil se, ať proboha nikde nezakopnu.  




     Jakmile jsem dojel na casting, seděl jsem tam jak puťka s hlavou plnou myšlenek co asi na mě za těmi dveřmi čeká. Při pohledu kolem sebe, jsem zjevně nebyl jediný s takto přemýšlejícím výrazem. Pak vylezl pán kolem 40 roků, na tváři s rašícím tmavým fousem a hlásal "Další prosím!" Nevím proč, ale hrozně mi připomínal jednu opravdu velmi milou zdravotní sestru z naší maloměstské nemocnice. Když viděl, že nás tam je šest oveček, tak zvolal, že máme jít všichni. Tak jsme tedy šli. Místnost byla poloprázdná, pouze on, kamera, dvě lavice, šest židlí a jedovatě zelená umělohmotná pana s kanadským kloboukem ze kterého trčely dva liščí ocasy, které tento pán, jež mi připomínal již zmiňovanou milou zdravotní sestru, jemně a s láskou hladil. 
     Postupně jsme měli chodit a představovat se, říkat o našich zkušenostech s kamerou a focením. Ke konci mluvení jsme se měli usmívat. Samozřejmě všechno anglicky. Tak to už jsem myslel, že mi to mé srdce opravdu vyskočí z krku, hnusně se na mě podívá, zaklepe si na čelo a uraženě odejde.. 
     No nic, holky suverénky spustily svůj naučený anglický monolog, nakonec se americkým úsměvem pousmáli a šli si sednout. Pak jsem přišel na řadu já. Spustil jsem všechno o sobě, zkušenostech a o sedmi letech strávených v dramaťáku (což je mimo jiné pravda). Samozřejmě jsem mluvil česky, pak jsem sundal brýle, snažil jsem se pousmát americky, ale byl to spíš úsměv jak kdyby proti mě letěl meteorit.. Po dlouhé době co jsem si uvědomil jaké tréma umí napáchat škody.
     Ke konci našeho snažení jsme měli udělat skupinky, vzít do ruky sklenku s vodou (ano, bohužel jen s vodou) a dělat, že ta hnusně zelená panna je neskutečně krásná paní se zářivým úsměvem, jaký jsme nikdy neviděli. Jednoduše jsme se měli bavit mezi sebou, pak se podívat na ni jakože zrovna vešla do dveří, ustrnout s lehkým úsměvem a zase se kouknout na sebe a bavit se o tom jak je krásná.. Buch akce jedem, pana vešla a já se tvářil jak kdyby vlezla Godzila. Zařvalo se "Stop! Ještě jednou a ten kluk s brýlema ať se netváří tak vyděšeně!!"
No pokusil jsem se tedy zatvářit tak jak chtěli, ale připadal jsem si jak kdyby tam ty Godzily najednou byly dvě. Šlus, Stop, konec akce, děkujeme, můžete jít domů! 

Pfffff, Huuuuurrrraaaaaa, přežil jsem toooo!!! 
Sice jsem se cítil jako totálni magor, ale přežil jsem to!! A teď hurá domů posledním vlakem, co jede. Poslední pendolino už totiž nestihnu :D To mi ale nakonec vůbec nevadilo :D 

     Druhý den jsem zákaznici říkal, že když už nic, tak se u mě alespoň ti, kteří budou lidi na natáčení vybírat, stoprocentně dobře pobaví :-D 

      A víte co dělám dneska? To je o týden později? Jedu na kostýmovou zkoušku a zítra natačím reklamu na Colgate. :) Sice se tam někde jen mihnu, ale někdo mi říkal, že tak to začíná. Takže vzhůru do dalších Rockandrolí :)