Tento článek není určen pro lidi s citlivějším dávícím reflexem

To vám musím napsat.

Dnešní den byl absolutně hektický a konečně můžu už i snad sdělit světu, že mě potkalo štěstí.

Předevčírem ráno jsem byl zanést svůj dokonale propracovaný životopis do jednoho kadeřnictví, které je velmi blízko místa, kde bydlím. Což by bylo supr, chodit do práce 5 minut. 

Včera mi volali do oddělení kde dělám teď (už snad ne na dlouho) bohužel jsem to ale nemohl vzít

za 1) protože nemůžeme mít telefony u ucha za 2) ptže jsem měl strach, že bych prd rozuměl (asi hlavní důvod)

Čekal jsem tedy na dnešek.. 

Dohromady jsem měl 7 nepřijatých hovorů. Takže se tady nechci chvástat jak jsem dobrý, nebo že jsem na sebe pyšný nebo tak něco.. To už přece všichni víme :-D (špetka ironie -haha Lukášku)

Ráno jsem jim chtěl zavolat, že si s nimi pohovořím. Nevím jak přesně popsat pocit, kdy máte anglicky mluvit do telefonu, když už předem víte, že je to prohraný boj. 

Držel jsem tedy telefon v ruce. Před sebou papír s otázkami, na kterých byly napsané základní odpovědi. No akorát ta kuráž mi chyběla, že?!

Inu položil jsem telefon a řekl si, že se musím projít. 

Nikam jsem nešel a nakonec jsem si řekl, že jsem blbeček a že nadělám. Vzal jsem mobil do ruky pln odhodlání volat, ale bohužel mi palec opět uvízl milimetr nad sklem mobilního aparátu, přesně nad kolečkem znázorňující sluchátko a nešlo se toho displeje ani za boha dotknout.. 

V tu ránu mi začali volat oni. Nakonec jsem tedy sebral všechny síly a vzal to.. 

Rozuměl jsem!! A dokonce jsem i celkem smysluplně odpovídal. Byl to celkem zajímavý hovor, obzvlášť, když jsem o deset minut později stříhal manažerku salonu na jejich křesle :) 

Probírali jsme nezáživné věci jako třeba plat, vzdělávání, soutěže atd :-D

No a zítra se jdu seznamovat a poznávat tajná zákoutí tohoto, pro mě nového,  pracovního místa.. (doufám, že to tak odvážně nepíšu předčasně, ale jestli už díky následujícím řádkům nebudu mít štěstí teď , tak nikdy.)

Odpoledne jsem rychle běžel do školy absolvovat další hodiny anglického jazyka, a nakonec jsem ještě pálil koupit černé věci jakožto pracovní oděv, protože jimi nabídnutou černou dámskou tuniku, se mi opravdu nosit nechce. 

důkaz, že jsem opět mlád a podle blaženého výrazu i spokojen)

Nicméně, když jsem se vrátil domů, šel jsem si ještě zaběhat. Tématem dnešní hodiny angličtiny byl totiž náš "Zdravý život", tak jsem ještě na večer musel uklidnit sám sebe, že přece zdravě žiju. Teda krom toho, že dokážu velmi rychle zacvičit se sáčkem neskutečně dobrých chipsů.. 

(těchto)

No a konečně se dostávám k jádru věci.. 

Myslím, že na světě běhá hodně lidí, ale tohle vážení, se může stát jen Ledererovi. 

Ve chvíli kdy jsem jako laňka předbíhal párek zdatných jinochů (samozřejmě že jsem si na tom já gay dal pěkně záležet, ať jsou mé skoky ladné jako jemný dopad ranní rosy), si jeden z jinochů usmyslel, že to co ho dráždí v krku, tam jednoduše nemá co dělat.

Štěstěna byla jako obvykle někde v dupě, vítr zavál mým směrem a já měl chrchel na bundě..  

Odporné? Ještě nekončíme..  

Jako kde se to v něm vzalo opravdu nechápu.. Ten chlapec asi nepolykal dobrou půlhodinu.. no to byl hnus:-D 

Jakmile jsem se otočil a zeptal se jestli to myslí vážně, začal se mi hrozně omlouvat a hledat ubrousek.. Jenže ubrousek nikde (štěstěna stále v nedohlednu), no a začal to ze mě utírat ---holou--- rukou. Blé..

Když jsem se koukl níže, myslel jsem že má mé poslední jídlo na vestě i on, ale udržel jsem to a začal jsem se šíleně řehtat.. On byl chudák celý rudý a tak jsem mu jen řekl, ať je té lásky a příště ať si dává pozor na jakou stranu fouká vítr.. Plný smíchu jsem popliván pokračoval dál.. 

Chlamal jsem se nahlas ještě dalších deset minut běhu, a každý koho jsem potkal se rozesmál taky.. Kdyby tak věděli, čemu se asi směju, to by je to ale rychle přešlo... ale zase na druhou stranu.. potkali jste někdy uřehtaného běžícího blbečka? no...
Ještě že jsem po cestě nenarazil na mušky, to bych měl hubu jak dalmatin, protože opravdu nešla zavřít. :-D 

(tato dech beroucí fotografie byla pořízena neprodleně po sletu všech děsivých událostí.. bohužel jsem nestihl ani setřít pot abych byl krásnější. :-D) 

Nakonec jsem si uvědomil, že štěstěna na mě nezapomněla. V podstatě mi večer popřála tfuj tfuj a hodně štěstí, tímto milým gestem jinak, než bývá zvykem. Takže dobrý večer!!

Čaos amígos :)