Vylezlo mi básnické střevo

Jak už tedy název naznačuje... složil jsem kousek poezie. Nevím kde se to ve mě bere, rozhodně se v poslední době celkem často ptám sám sebe, jestli jsem opravdu normální. Blbý na tom je, že na to nedostanu racionální odpověď. Ale co už. Rád si hraju a nějak ze sebe tu nadbytečnou energii vyplivnout musím.

Nu inu... tento počin se stal nedávno při cestě z práce, byl zaznamenán na mobil a uložen. (už jsem si obstaral papírový minisešitek.. má to atmo zaznamenávat přebytečné myšlenky na papír)

(bez názvu)

Když  červený trpaslík barví moře rudě,

koukal jsem do hloubi světa,

tam kde kolem červených ovcí visí tmavé pavučiny
a stropy vypadají hloupě.

Nic a nikdo nevybarví všemi barvami to,

co naše okna do duše popíšou jednoduše,

tak jak do černých hlubin ulehám, vím, 

že světlo na konci vždycky bude zářit a mou duši,

duši malou to světlo bude držet na laně,

stem koní taženém. 

upadl trpaslík k dalšímu spánku, 

vidím i to co přes ostrou záři není,

 ten třpyt a lesk kurtizán všech, 

co silou svou se drží a své místo nepustí, 

ani po mé tisíceré smrti. 

Až se probudím a narodím se znova, 

dojdu přes hory, přes doly tam kde stojím dnes, 

a uvidím to, co nikdo nikdy nespatří. 

Vím že dojde na má slova. Ta nikomu nepatří. 

TDV a spěte sladce :) Lukin