MHD

     Není nad ranní projížďky městskou hromadnou dopravou. Pokud chce někdo vydat bestseller a neví jak na to, MHD mezi 7 až 8 ranní je podle mě dokonalou formou inspirace a nápadů.

     Dnes jedu v poklidném složení. Pravděpodobně to bude zapříčiněno tím, že je sobota. Mám tedy nepřecpanou chvilku vyjádřit se a nemusím si u toho odírat lokty o nikoho jiného.

     Od chvíle, co jsem vrátil auto krvežíznivým leasingovkám, jezdím ráno do práce busem. Pokaždé mohu vybrat místo úplně vzadu, díky tomu, že nastupuji na zastávce druhé, kde vždy nastupuji sám, a díky tomu, že na zastávce první nenastupuje vůbec nikdo. Byl by nesmysl říkat že bydlím na konci světa, když mám tak úžasné benefity, jež mi toto bydlení přináší. 

    V prvé řadě chci upozornit, že je mnohem lepší jezdit v období, kdy má člověk absolutní rýmu. vyhnete se tím mnoha nepříjemným situacím, jako například slzení očí či štiplavé svědění v nose. Bohužel se tím nevyhnete ostrým otázkám našich starších spoluobčanů, konkrétně spoluobčanek. Zrovna včera mi jedna paní s krásně navlněnými šedivými vlasy a oranžovou bundou, co voněla jako šatník rok výroby 1856, povídala o tom, že ráda jezdí na vyvýšených místech v autobuse, které ji připomínaji jízdu na koníčkovi... V tu chvíli jsem celkem dost litoval, že má fantazie sahá k tak neskutečným hranicím. S křečovitým úsměvem jsem se otočil bokem a udělal to, co dnešní člověk často dělává, aby předešel trapné chvilce. Rychle  jsem hledal telefon, abych mohl předstírat, jako že mi samože někdo volá. 

     O pár minut po té co paní vystoupila, koukám, že mladá slečna, co zrovna nastoupila má iphona jako já, myslel jsem si, že je tady konečně někdo, s kým mám alespoň něco společného. Ovšem po tom co se na mě otočila a já viděl její šílené obočí, už mi tak sympatická nepřišla. Nedělám naschvál, že si všímám detailů, je to prostě jen pracovní deformace.. V tu chvíli mi to připomňelo kamarádův hlod, který mu jeho bratr často opakuje doma a to "Kdy se potkali? Kdo? Tvé obočí!!" 

     Horší na tom bylo, že jak jsem na to s otevřenou pusou čučel, neuvědomoval jsem si, že to mohlo vypadat i tak, jako bych měl chuť se seznamovat.. Jakmile na mě však slečna mrkla, veškerá dobrá nálada mě přešla. Když se ke mě to devče pomalu blížilo, zalekl jsem se jak plachá laňka a rychle využil momentu překvapení, že mi osud nahrál a za výstražného zvuku nadveřní pípačky jsem vypálil otevřenými dveřmi ven a fičel do práce tak rychle, jak nikdy před tím.